Zodiac je další z řady precizních narativních filmů faktu, s nimiž Hollywood v poslední době čas od času vyrukuje a šokuje čekatele na hladký hollywoodský styl, zatímco diváci oddávající se potěšení z odhalování přívalu informací v důmyslném vyprávění jen fascinovaně zírají na plátno. K Dobrou noc a hodně štěstí, Syrianě nebo Letu číslo 93 se přidává další snímek zbavený tradičních modelů identifikace s kladnými hrdiny a přístupného dávkování jen nezbytně nutných informací pro snadnou konstrukci příběhu. Naprosto nestandardní stylistické uchopení ve svém radikálním odklonu od tradiční snahy o hyperrealističnost poskytuje mnohem intenzivnější pocit dotyku reality, faktů a nezkreslenosti.

Samozřejmě, že všechny zmíněné filmy jsou od sebe radikálně odlišné a podobají se jen v okázalém odklonu od normativního přístupu k vyprávění, tendenci k nezaujatému dávkování informací a především k vlastnímu dobovému zařazení skrze vyvolávání souvislostí na bázi intertextuálních/intermediálních vztahů. Dobrou noc a hodně štěstí odkazovalo na dobové pnutí mezi vlastnostmi jednotlivých médií, Syriana přejímala rétoriku složitého a neosobního světa čísel, argumentů a vlastních zájmů v ropovém průmyslu, Let číslo 93 zase využil reportážní styl ručních kamer, které byly navíc prvními skutečnými mediálními svědky tragédie 11. září (první záběry pocházely od turistů s videokamerami). A co Zodiac? Dokázal přispět nějak nově k tématu sériových vrahů?

To si pište, že ano... Zodiac byl nejen kalifornský sériový vrah, ale navíc i zločinec s citem pro reklamu a sebepropagaci v médiích, která jeho zájem ochotně přijímala a zaručovala si tím pozornost. Zodiac tak mluvil skrze tisk, televizi... a prostřednictvím například Drsného Harryho i skrze film (filmy ve svých dopisech i "recenzoval"). Snímek Davida Finchera tak de facto rekonstruuje mediální minulost Ameriky. Až na několik precizních scén účelově matoucích (Zodiaca vždycky hraje někdo jiný) scén vražd je Zodiac především mediální identitou konstruovanou médii, vlastní sebepropagací a dohady. Zodiac jako film tak pečlivě zachycuje praxi v médiích a i svoje hrdiny definuje na základě souvislostí s mediální realitou – filmů a televizních seriálů konce šedesátých a začátku sedmdesátých let.

Vyšetřující policista David Toschi je kombinací Bullita (jemuž se stal předobrazem) a poručíka Columba, reportér Paul Avery odkazuje k zuřivým reportérům Bernsteinovi a Woodwardovi ze Všech prezidentových mužů a vývoj karikaturisty Roberta Graysmithe nápadně připomíná sebedestruktivní odyseu Roye Nearyho z Blízkých setkání třetího druhu. S prvními roky Zodiacových vražd, kdy padouch skutečně vraždí a posílá své zakódované dopisy, jde každý po své stopě ve snaze zamezit řádění nelítostného psychopata (a jeho vraždy jsou skutečně – naprosto neestetizovanou – ukázkou absence lidské empatie, chladně naplňovanými plány choré mysli).

Jenže jak doba postupuje a z případu se vytrácí pocit aktuální naléhavosti, zatímco oni nepostoupili o moc dále, všechny tři Zodiac efektivně ničí, aniž by se o to nějak sám fyzicky snažil. David Toschi ztratí energický entuziasmus, Paul Avery se zlikviduje až do stavu alkoholické trosky a jen u Roberta Graysmithe se čím dál výrazněji naplňuje „nearyovská“ paralela, když ve své iracionální a zavilé posedlosti odhalit Zodiacovu identitu systematicky likviduje vlastní rodinné zázemí. A film se mění s nimi, postupně kráčí napříč americkými dějinami a rozšiřuje sítě dat, jmen a tezí, které by i u jednoho hrdiny byly rozsáhlé, zatímco u třech vyžadují maximální pozornost a k plné rekonstrukci možná i druhé zhlédnutí.

Svižná kriminálka první třetiny přechází do unavené rezignace ze stovek podezřelých, žádných výsledků a nedostatků přímých důkazů. A v poslední třetině, kdy už se vzdali Toschi i Avery, sleduje jen neúnavný skautíkovský boj idealisty Graysmithe. Celý film pečlivě přebírá estetiku dobové kinematografie, kdy byly filmy neuhlazené, soustředěné na společensky obtížně zařaditelné hrdiny a většinou se špatnými konci. Zrnitý a vybledlý obraz vyvolává nikoli vzpomínky na realitu doby, kterou možná někteří z amerických diváků mohli zažít, nýbrž vzpomínky na filmovou realitu rekonstruující dobu na filmových plátnech a televizních obrazovkách.

Jen dvě časosběrné pasáže mezi jednotlivými částmi filmu reflektují hyperstylizovanou estetiku charakteristickou pro režiséra filmu Davida Finchera. Prolínání neexistujícího světa čísel, Zodiacových šifer a městských map s tvářemi hrdinů a pohybem postav v prostorách v prvním případě a časosběrné sledování stavby mrakodrapu ve druhém upozorňují na jakýsi posun v organizaci světa, který sledujeme. Kompoziční motivovanost těchto zdánlivě stylisticky nezapadajících sekvencí je zřejmá a na elementární úrovni film dělí do zmíněných odlišných částí. To samozřejmě nijak nepopírá jeho požadavky na diváckou pozornost, schopnost zpracovávat mimořádné množství informací a vytvářet síť souvislostí.

Odosobněnost filmu a znemožnění tradiční identifikace (nikdo není modelová kladná postava) ovšem nepopírá obdivuhodnou preciznost de facto každé scény, důraz na různá hlediska i profesní rámce (policejní: Toschi, reportérský: Avery, analyticko-encyklopedický: Graysmith) a během vražedných scén výrazné soustředění se na pozici oběti. Některé vražedné scény jsou vystavěny úchvatně matoucím způsobem. Například když kamera z ptačí perspektivy sleduje jedoucí taxík, do toho hraje dobová píseň (další z kontextualizujících prvků filmu) a vypadá to jako fincherovská mezihra ve vyprávění... a jakmile taxík zastaví, provrtá řidiče několik kulek ze Zodiacovy zbraně.

Zodiac by si zasloužil pečlivou analýzu všech postupů, podrobně rozebrat každou scénu a odhalit maximum detailů jeho obdivuhodné propracovanosti. Ale to určitě nebudu dělat v recenzi, protože by bylo nespravedlivé vás o to potěšení připravit. Brilantní herecké výkony všech představitelů (zejména Jake Gyllenhaal, Mark Ruffallo a Robert Downey Jr.) vám umožní snést i dvě a půl hodiny chrlených dat, možných spojení a teorií... A pokud u filmů jen trochu rádi namáháte mozek (v nejlepším případě na ně chodíte dvakrát/třikrát a doma si kreslíte grafy), bude pro vás Zodiac dokonalým filmem. A dokonce se možná občas budete i regulérně bát, protože přes nevídanou hustotu dat na minutu filmu je v něm několik velmi znepokojivých scén... Ale to jen tak na okraj. Hlavní jsou ty grafy.