Tak se Marek Epstein konečně dočkal. Doma se mu vrší ceny za nerealizované scénáře (tedy vrší se mu ceny, i ty nerealizované scénáře), díky čemuž je tak trochu neoficiálně považován za nejlepšího současného mladého scenáristu. Jak příhodné tedy bylo, když se spojil s nejúspěšnějším mladým českým režisérem Jiřím Vejdělkem, který z nováckého seriálu Redakce přesedlal na úspěšný mainstream v podobě Účastníků zájezdů a dle tradice svého příjmení zadělal distributorovi filmu a kinům na na pořádný „vejdělek“. Tyto dva talenty daly hlavy dohromady a vytvořily film o Romech. Netypickou road movie, která rozhodně nepřináší hrubozrnný humor a řachtandu, ale spíše lehký vnitřní úsměv, špetku uměleckého zážitku a možná i nějaké to ponaučení.

Režisér Jiří Vejdělek vlastně výběrem námětu pro svůj další film velice překvapil. Po Účastnících zájezdu by člověk čekal, že natočí podobně unylý středoproud, který kritici opět svorně strhají a diváci se na něj poženou, ale on si dupl a přišel s něčím úplně jiným. Film, který by se mohl z upoutávek a PR zdát divácky potenciálně velmi vděčným, ve skutečnosti takový vůbec není. Příjemně humorné putování trojice naprosto odlišných postaviček totiž pokoutně kombinuje s obrazovým ztvárněním smyšleného „romského eposu“, který po cestě píše jedna z postav. Tato až mýticky pohádková rovina vyprávění má ve filmu téměř stejný prostor jako ono ústřední putování, což může být právě pro takového většinového diváka těžce stravitelným soustem.

Bezpochyby je to vstup na pekelně tenký led, který se může při jakémkoliv malém zaškobrtnutí zcela rozpadnout a „kusturicovsky“ laděné poetické vyprávění o podstatě romského ducha a etnika pak bude působit až směšně nepatřičně. Ve filmu Roming směšně nepůsobí. Na to je Jiří Vejdělek až příliš zdatný režisér a Marek Epstein vynikající scenárista. Ovšem nepatřičně rozhodně působí.

Ono epické vyprávění o cestě romského krále Somáliho (rumunský Jean Constantin) za svým vlastním spasením, když jej do vyhnanství uvrhne vlastní komunita z jednoduchého důvodu – neuměl krást a dokonce pracoval – píše Roman (Marián Labuda), protože má pocit, že nějaký ten hrdinský epos má každý národ, který kdy něco dokázal. Jenom Romové ho zatím nemají, a to Roman hodlá změnit. Tato část vyprávění, která zabírá překvapivě téměř polovinu celého filmu, zpočátku velice vtipně pracuje se zažitými stereotypy (nepracující a kradoucí Romové), ale postupně se čím dál víc ztrácí ve své vlastní poetice a mystice (Somáli se postupně setkává s Bohem, Ďáblem, kdovíkým… a přitom pátrá po kouzelném ptáčkovi, jehož útěk uhasil mýtický romský oheň).

Zejména pak těkání mezi tímto vyprávěním a klasicky stavěnou komediální road movie nepůsobí ani trochu přirozeně a organicky, ačkoliv se oba příběhy u konce jaksi značně vykonstruovaně propojí. Film se tak chvilku tváří jako inteligentní nadsazené vyprávění o romské podstatě, hledání klasických tradic a ducha, a po chvilce se přepne v docela standardní komediální road movie. Nejpodivnější na tom všem je, že vlastně do příběhu ono sepisování eposu nepřináší příliš podstatného, maximálně se tak skrz něj utužuje vztah Romana a jeho vysokoškolsky vzdělaného syna Jury (Vítězslav Holub), který už dávno na staré cikánské tradice zapomněl a žije civilizovaný „bělošský“ život.

Utužování vztahu otce a syna by ovšem šlo rozvíjet mnohem střídměji a bez zdánlivých uměleckých ambicí, kterých je tato část vyprávění plná. Zbytek je ale na druhou stranu téměř prvotřídní. Cesta do malé romské vesničky, na kterou se vydávají Roman, jeho syn Juro (na konci cesty se má seznámit s nevěstou, která mu byla přiřazena kvůli utužení kamarádských vztahů už jako malému klukovi) a Stano Zaječí (Bolek Polívka), který „každou rozječí“, je sice plný epizodických humorných pasáží, ovšem jako celek funguje na jedničku. Obrovskou váhu na tom mají herci a jejich postavy. Zatímco zapšklý Juro, kterého ztvárnil neherec Vítězslav Holub (nepříliš šťastně přemluvený Sašou Rašilovem), je záměrně nevýrazný, charismatická dvojka Marián Labuda a Bolek Polívka by si skoro zasloužili několikadílný seriál.

Polívkům bohémský „bílý Rom“ Stano, který se nehodlá poddat současným společenským konvencím („Jak kupovat rybu? Ukradneme, ne?“) a žije svůj život podle své vlastní představy tradičního kočovného Roma, je téměř dokonalým protipólem k roztomilému Romanovi, jenž ve svém sídlištním bytě v chánovském ghettu večer raději nerozsvěcí, aby sousedi nevěděli, že poctivě platí účty za elektřinu.

Humor cestovatelské části Romingu nikdy nespadne k obyčejné prvoplánovitosti, vždy si drží inteligentní nadhled a využívá rozdílnosti svých hlavních hrdinů. Jiří Vejdělek se dokonce nebojí i poněkud rozmáchlých akčních sekvencí, sem tam udělá vizuální citaci klasických grotesek a vytváří ne zcela typické obrazové kompozice (ale například při sledování ženské krásy zdaleka nemá na Honzu Svěráka a jeho pozorování průhledných sukýnek ve Vratných lahvích, ačkoliv jedna scéna v Romingu se jí až nápadně podobá).