Jednotka příliš rychlého nasazení
Jednotka příliš rychlého nasazení
Tvůrci předlonského komediálního překvapení Soumrak mrtvých se po hororu vrhli na akční žánr (a zdaleka ne jen na něj), odkoukali ještě víc filmařských triků a přišli s podívanou, která vám vyrazí dech.
Vzhledem k současnému pojetí parodie jako série překroucených kopií scén z právě populárních filmů by bylo ostudně nespravedlivé sem bezmála geniální kousek party Wright + Pegg + Frost zkoušet cpát. Jednotka příliš rychlého nasazení si dělá legraci z tradičních policejních kriminálek, klaustrofobických „levinovských“ hororů, katastrofických filmů, klasických britských detektivek, kaidžu eiga, buddy movies a především z akčních filmů, aniž byste museli kterýkoli z těchto žánrů znát nebo jejich konkrétní filmové představitele kdy vidět. Ten kousek je tak chytrý a pokrývá tak široké pole různých dokonale přepracovaných inspirací, že může působit přehuštěně, ale ve skutečnosti je v něm všechno nadávkované velmi promyšleně. Jakmile přestane uspokojivě sloužit jeden koncept, přejde se na jiný.
Kadence fórů na téma raketového policejního kariérního vzestupu se naláduje už do úvodní montáže. Hrdinovu sociální idiotii dostatečně demonstruje krátký rozhovor s bývalou přítelkyní... a hned po příjezdu na vesnici, kam ho kolegové – kteří si vedle jeho ukázkových statistických výsledků připadají jako banda lemplů – bezohledně vyšoupnou, je jasné, že střet světa Nicholase Angela a idylické vesnice bude tvrdší, než si kterákoli ze stran mohla představit. A co teprve, až se začne vraždit! Ovšem na vraždy tu věří jenom Angel, který zaboha nemůže nikoho přesvědčit, že takové náhody se NESTÁVAJÍ. A rozhodně v takovém počtu. Jenže vesničanům se těžko něco vysvětluje, povýšeným vesnickým buranům coby policejním kolegům na stanici už tuplem, a tak Nicholas Angel začne pátrat na vlastní pěst.
Jakkoli je zápletka absurdní, vyprávění není jen maskování pro sled komediálních sekvencí. Naopak mnohé vtipy mají dobrou „paměť“ a vycházejí právě z vyprávění, které si pointu žertu řečeného napůl na začátku nechá až na konec. Film samozřejmě naráží na střet žánrových ploch... Klaustrofobický hororový motiv à la Stepfordské paničky nebo Rosemary má děťátko (hororové novely Iry Levina) se dobře spojuje s katastrofickou tendencí (vidím, co nikdo jiný nevidí) a krvavými gore efekty, jistě. Méně už ale ladí s rozvíjenou linií ve stylu amerických buddy movies, jež připravuje půdu pro závěrečnou akční řežbu, která už s předchozími zmíněnými žánry nemá společného opravdu vůbec nic. Na druhou stranu se i tady objevuje schopnost rozvíjet vtip napříč filmem...
Jednotka příliš rychlého nasazení sice s citacemi konkrétních filmových scén výrazně šetří (labuť na zadním sedadle à la dilophosaurus z Jurského parku však fungovala i bez nápovědy), ale pokud už nějaké konkrétní zařazuje, nejdřív si připraví půdu. Nejdřív scénu mimoděk zmíní v dialogu postav, pak ji ještě ukáže na videu... a teprve pak ji může okázale zparodovat, když si k tomu ve vyprávění vytvoří dostatečně kompozičně motivovaný prostor. Ostatně konstrukce mantinelů prostřednictvím filmů Bod zlomu, Mizerové 2 a Police story 3 je dostatečně výmluvný důkaz toho, jak široký záběr co do akčního žánru Jednotka příliš rychlého nasazení pokrývá. Pokud totiž neplýtvá doslovnými citacemi, kterých ale v jiných parodiích vidíme dostatek, analýzu žánrových stylů provedla skutečně důkladně.
Edgar Wright se Simonem Peggem si zatraceně dobře nastudovali, jak to ti Američané (potažmo Číňané v Hong Kongu) dělají, aby to mohli nejen lacině napodobovat, ale především s maximální efektivitou využívat a hyperbolizovat. Ironií osudu tak natočili zábavnější, přehlednější a rytmičtější akční scény „střílí jeden/dva proti mnoha dalším“, než jaké nabídli třeba hojně citovaní druzí Mizerové. A vzato kolem a kolem, efektní kop ze vzduchu s cílem v podobě obličeje vetché stařenky s brokovnicí mě pobavil víc než celá „mizerovská“ automobilová honička s rozjížděnými mrtvolami (zvláště, když pak stařenka vstane se zlomeným nosem a obličejem od krve... a s hrdinou to samozřejmě ani nehne). A když už není jak vygradovat honičku, přijde na řadu labuť.
Ani o ďábelské videoklipové montáže nepřijdete, kamera krouží, střihač stříhá... a Simon Pegg je jako policejní machr Angel bez jakékoli nadsázky naprosto parádní (i tu leonovskou kytku v květináči si nosí, pouze místo mléka pije brusinkový džus). Jen je možná na zápornou stranu až příliš chytrý, když podobně jako Vilém z Baskervillu ve Jménu růže přijde na mnohem promyšlenější a vychytralejší vysvětlení série vražd, než jak tomu ve skutečnosti je. Ovšem buddy movie bez parťáka by prostě nebyl buddy movie, což s obdivuhodným zápalem napravuje Nick Frost jako vesnický polda/filmový fanoušek Danny. A těmto dvěma pak sekunduje obdivuhodná skvadra brilantních britských komiků, kteří žádnou legraci nezkazí.
Pokud bychom na Jednotku příliš rychlého nasazení kladli nároky jako na parodii, je zejména v porovnání s tím, co tento žánr v poslední dekádě nabízí, naprosto geniální a bez nejmenších kazů. Ovšem jak jsme se na začátku shodli, bylo by to trochu nefér srovnání, protože tento „biják“ si takovou společnost i snížené nároky nezaslouží. A jako plnohodnotná žánrová podívaná nějaké ty kazy na kráse má, především pak zmíněné tření žánrových ploch, když je přeskakování z jednoho žánru do druhého přece jen trochu moc evidentní. Na druhou stranu je coby samostatný film mnohem funkčnější než oba díly geniálních Žhavých výstřelů, kde se hladkostí kontinuity taky nikdo netrápil. A to už je fajn společnost, ne?
PS: Kde že jsou ty kaidžu eiga filmy? Jen si počkejte na finále. Tam se godzillího zápasu ve městě z krabic dočkáte a nebudete věřit vlastním očím.
PPS: Labuť!