Snímek sleduje život Edith Piaf od dětství až do samotného momentu smrti. Snaha postihnout všechny fáze zpěvaččina života (dětství na ulici a v nevěstinci, dospívání pouliční zpěvačky, vzestup, sláva a brzký fyzický úpadek) vyústila v dosti rozvláčnou stopáž 140 minut. Vzhledem k tomu, že Piaf podle všeho nebyla protikladnou či komplikovanou osobností, mohl být snímek klidně o 20 minut kratší a obsahově vyváženější.

Dahan nevypráví chronologicky (s výjimkou vcelku pevně navazujícího pohledu na zpěvaččino dětství), čímž se snaží biografickou šeď (v podstatě úspěšně) ozvláštnit. I přes dokonalý make-up hlavní představitelky a titulky označující, v jakém roce se zrovna nacházíme, se může divák v ničím neřízených skocích v čase snadno ztratit. Z filmu si pak odnáší spíše útržkovité dojmy, které se v lepším případě spojí v jakýsi neurčitý obraz osobnosti jménem Edith Piaf. Režisér v rámci tohoto spíše impresionistického postupu také nezahrnul zpěvaččiny vztahy se známými osobnostmi (Yves Montand a další), v rámci čehož setkání s Marlene Dietrich působí spíše trapně. Tento přístup sice odpovídá charakteru filmové Piaf, která působí spíše jako koncentrát energií a vášní než jako lidská bytost, ale filmu jako celku prostě nesvědčí. Dahan také tvrdí, že v časové i finanční tísni neměl příliš času na zkoušení a přípravu. Detailně nazkoušel především scénu, kde se Edith dozví o smrti své životní lásky, boxera Marcela. A je to znát. Tato scéna je po formální stránce nádherně nereálně „filmová“, nabitá emocemi, které patří spíše na divadelní jeviště. Ale v takovém provedení bohužel absolutně nezapadá do zbytku filmu.

Režisér se dle svých slov snažil natočit nikoli životopis, ale portrét. Pak ovšem nechápu, proč se snažil obsáhnout celý život Edith Piaf. Zdůrazňuje nejdůležitější události, které tvoří nejpůsobivější scény snímku. Vedle nich však zbytek filmu vypadá slabě, a to včetně mnoha scén fyzického chátrání a samotné smrti. Umírání, protknuté až kýčovitými vzpomínkami na dětství a velkolepým patosem posledního vystoupení (samozřejmě za zvuků písně Je ne regrette rien) jen posiluje rozporuplný pocit při odchodu z kina.

  
Zvláštním způsobem rozporuplná je kupříkladu i kamera. Tetsuo Nagata sleduje život Edith Piaf neustále „posmutnělými“ filtry, které přispívají k obrazu tragického života, v jehož filmovém zpracování nemají radost a láska, zpěvačkou stejně intenzivně prožívaná jako utrpení, srovnatelnou sílu a prostor. Celek vůbec působí poněkud chladně, Edith Piaf je sledována z velkého tvůrčího odstupu, formálně, bez emocionálního vztahu. A tento (nebojme se říci) nedostatek se promítá i do diváckého zážitku. Kamera sice čas od času oživuje obraz roztřesenou „ručkou“, ale proč pak ty kýčovité pohledy na měsíc a slunce?

O chladu však v žádném případě nemůžeme mluvit v případě výkonu Marion Cotillard. Francouzská kráska, které Russel Crowe v Dobrém ročníku způsobil obrovskou modřinu na štíhlém pozadí, se změnila k nepoznání. Její výkon však nestojí jen na zdařilém make-upu  a přesném vystižení pohybů, gest a mimiky. Cotillard hraje Piaf dvacetiletou i Piaf v 48 letech, kdy pomalu umírá na naprosté vyčerpání organismu alkoholem a drogami. A vypadá přitom na sedmdesát. Cotillard velmi správně vycítila životní šanci (stejně jako Jamie Fox, Phillip Seymour Hoffman a další) a dala do svého partu vše. Její hraní, či po vzoru Hellen Mirren „převtělení“ do Edith Piaf je naprosto strhující ve vypjatých momentech a ve scénách hudebních výstupů. Problém nastává v onom minimu okamžiků, kdy má hlavní hrdinka působit jako lidská bytost. Scénář jich sice moc neposkytuje (když už, tak v opilosti) a ne že by se takto Edith Piaf nemohla projevovala v soukromí, ale hlavní představitelka je natolik energická i v těchto chvílích, že přechod málomluvné dívenky v neřízenou střelu pomocí rychlého střihu je poněkud násilný. Nicméně výkon Marion Cotillard včetně hlasové nápodoby a vlastního zpěvu je to nejlepší, co Edith Piaf přináší.